Ironica
Ironie. Znám mnoho lidí, kteří nedokáží přesně říct, co to je, ale v řeči nebo chování ji zaznamenají. Znám lidi, kteří ironii poznají a zareagují na ní. Znám lidi, kteří ji poznají a ignorují ji. Znám také pár těch, kteří jemnou ironii téměř neslyší. Ale nikdo z těchto se nemůže rovnat Ironice.
Kdo je? Kdo byla? Cožpak to samo jméno neříká? Ironica byla dívka. Městská dívka. Nežebrala na kostelních schodech, ale ani se neoblékala do šatů od Versaciho. Pokud mluvíme o oděvu, dávala přednost klasickým rovným kalhotám, jemně starorůžově a šedě kostkovaným. K nim nosila bílou halenku, růžový svetr s šedým lemem kolem výstřihu a na rukávech a ve vlasech šedý šátek s růžovými kytičkami. Jsme-li u vlasů, měla je dlouhé a trochu se jí vlnily na štíhlých zádech; měly nevýraznou barvu podzimního listí –zlatou a hnědou. Ironica byla skoro hezká, s velkýma nevinnýma očima, které zrcadlily oblohu, s rovným antickým nosíkem a usměvavými rty. Ale nerozuměla světu, ve kterém žila, a to byla její slabina i příčina jejího pádu. Znala jsem jí jen tolik, kolik mi dovoloval můj vlastní čas a trpělivost, a kolik času dostala Ironica. Chodívaly jsme spolu do divadla nebo do parku a já se obdivovala jejímu bezstarostnému pohledu na svět, kdy se snažila vidět věci v jiných souvislostech, než jsem dokázala já. Chci vám se vzpomínkou na ní vyprávět pár příhod, které jsme spolu zažily. Vyprávějí o Ironice a jejím boji se světem, který nerozuměl jí a který nechápala ona. O boji, který skončil příměřím.
Jednoho dne jsme spolu s Ironicou jely tramvají k řece, abychom se pokusily vyfotit vítr na vlnách. Obě jsme totiž milovaly moře a když bylo daleko, musela nám stačit Vltava. Tramvaj byla plná lidí, ale my jsme nastoupily tak, že si Ironica stihla sednout; já jsem stála nad ní a povídaly jsme si. Na jedné zastávce přistoupily dvě starší dámy a stouply si kousek od nás. Nepřátelsky se podívaly na Ironicu a začaly si nahlas povídat:
,, To víte, paní, dnešní mládež nemá žádnou výchovu,“ začala ta první.
,, Svatá pravda, to raději nechají starou bábu s bolavýma kloubama stát, než by sami zvedli zadek,“ přitakala druhá. Věděla jsem, že Ironica naslouchá; ráda poznávala příběhy kolem sebe, ať už aby nad nimi rozmýšlela, nebo se jimi dojímala.
,, Roste nám to pěkná budoucnost v těch dětech,“ pokračovala paní.
,, Roste, roste, ale pro kriminál! Taková úcta ke stáří, to se vskutku nevidí jindá než u nás, pravda!“ lamentovala. Tramvaj trhaně zastavila a my vystupovaly. Zaslechla jsem ještě Ironicu, jak se otáčí na tu druhou paní a říká:
,, Na klouby je nejlepší mast z kostivalu, paní!“ Tuto informaci doprovodila milým úsměvem a na posledních chvíli se vyhnula facce a vyskočila z tramvaje. Tvářila se trochu zaraženě.
,, Chtěla jsem jí poradit,“ vzdychla. V duchu jsme si povzdechla: pokusit se téhle dívce vysvětlit, co to je ironie, není možné. Zkoušela jsme to stokrát. A ona si teď myslí, že je dobře vychovaná a bude na to hrdá. Ubohá Ironica. Svět byl na ní příliš krutý, než aby měla chuť ho chápat.
Stály jsme u řeky a fotily. Kolem prošla dvojice mladíků a bylo jasné, že nás hodnotí pohledem. Slyšely jsme, jak se ani nesnaží šeptat:
,, Ta bloncka není špatná, ale vymóděná je jak nějaká princezna, fakt móc hezky,“ řekl jeden. Druhý se přidal:
,, Jak má vkusně zvolený barvy, ty vole!“ Zbytek rozhovoru zanikl ve vzdálenosti a jejich smíchu. Ubohá Ironica. Stydlivě se usmála a pohladila svou skládanou šedinou sukni. Mně na jejím oblečení nic nevadilo – líbil se mi její staromódní styl. Ale ostatní neměli tolik pochopení ani taktu. Ironica si všimla mého zamyšleného pohledu, sklouzla očima na svou sukni a střevíčky a pak se zase podívala na mě.
,, Líbím se? Jsem hezká?“ zeptala se. Bylo mi jí strašně líto, ale skousla jsem rty a přikývla. Snad byla oblečená jako z minulého století a dlouhé vlasy a přirozený obličej vyšly z módy, ale její srdce a nezkaženost to dalece vyvážily. Byla krásná. Byla jako ta řeka – my jsme jí viděly jako zahnědlou, zašpiněnou spoustu vody, líně se valící přes zabahnění kameny, ale tam u pramenů byla čistá a svěží.
Profesorka jí vyvolala k tabuli. Probírali jsme kosmické rychlosti, a to bylo mimo Ironičino chápání. Říkala mi, že odmítá pochopit, jak obrovský musí být vesmír a jak nepředstavitelná rychlost a síla, aby překonala hranici zemské přitažlivosti. Říkala, že se myšlenky mohou spolu s přímkou protnout v nekonečnu, ale zdravý rozum nesmí propadat zoufalství nad tím, jak je vesmír obrovský, všechno kolem ní složené z neskutečně malinkých atomů a prostorů mezi nimi a že se dá přepona pravoúhlého trojúhelníka vypočítat Pythagorovou větou.
,, Princová, vy opět nic neumíte,“ řekla profesorka a přísně se podívala skrz brýle.
,, Ne, paní,“ odpověděla klidně a vyrovnaně Ironica.
,, Pěkné, moc pěkné, ta vaše příprava do školy a do života. Opravdu se snažíte, Princová. Řekněte mi, co vlastně chcete dělat po maturitě, jestli jí vůbec uděláte?“
,, Nevím. Ale rozhodně se nebudu pokoušet vypočítat, jak se dostat ze zemského povrchu, protože se mi tady líbí a necítím potřebu bloudit mezi hvězdami milionkrát většími než je naše slunce. Ani nebudu zkoumat chemii, ztracená mezi atomovými mřížkami. Přijde mi to depresivní. Já nejsem rozhodně žádný kus organické chemie, ale člověk, paní profesorko.“ Fyzikářka zírala na Ironicu s otevřenou pusou. Ale pak se vzpamatovala.
,, Tak si jděte sednou. Vážně pěkné známky tu máte, slečno!“
Ironica kráčela vítězně mezi lavicemi a usmívala se. Věděla o pětkách, ale nepřikládala jim váhu, když profesorce přišly pěkné. A nehodlala měnit svůj přístup k učení, když profesorce připadal správný.
Šly jsme polní cestou. Slunce svítilo, ale vzduch už byl studený. Příroda se chystala k zimnímu spánku, stejně jako naše letní oblečení. Sbíraly jsme s Ironicou barevné listy jako poslední připomínku tepla. A také jsme psaly slohové cvičení na téma Podzim. Ironica napsala tohle:
Podzimní příroda
Vysoká suchá tráva na poli se zavlní v chladném vánku a stromy zašeptají barevným listím. Skrze roztrhané cáry šedých mraků prosvitne zapadající slunce a pozlatí červené a hnědé koruny dubů a lip. Je podzim.
Jdeme spolu usínající přírodou, rukama se dotýkáme posledních krásných barev, které ještě země může dát svým rostlinám. Málokterý král má tolik honosné krásy jako Podzim. Rudé listy psího vína si omotává kolem hnědých vlasů jeho žena, paní odpočinku. Jak lehký má krok, když pod uvadajícími stromy tančí a mrtvé listy, pozdravy větru, jí šustí pod nohama. Jak sladký má hlas, jímž zpívá, když se zvířata a rostliny loučí před zimou. Kolikrát jsi jí viděla tančit v zlatohnědém šeru pod tmavou klenbou podzimního nebe? Kolikrát jsi chtěla běžet za ní a ukládat k spánku šípkové keře, růže a hloh?
Šly jsme dál, tam, kde lesy končí a Paní se projíždí na hřbetech laní a srn po zežloutlých polích. Spi, heřmánku. Usínej, můj vlčí máku. Zmlkněte vlaštovky, cesta je daleká. Nač tolik zoufalství? Zoufá si podzim? Ale ne. To jen lidé cítí beznaděj, když usíná zem. Proč pláčete, ó mračna malověrná, když kvetou poslední barvy pána Podzimu? Proč má déšť špinit zlaté listy blátem, smývat sladký uspávací nektar ze rtů květin?
Ve vráskách stromů se skrývá život. Vidíš? I ten malý hloupý brouček se ukládá k odpočinku. Ach, radujte se! Tančete všichni, neboť příroda se loučí! Přichází soumrak, a přichází zlatý a rudý, jako slunce a krev, jako barvy života. Podzim není umírání. Podzim je odpočinek, klidný sen, než přijde zima. Slyšíte, stromy? Dobrou noc! Dnes uplétám věnce z vašich barevných listů, zítra budu tančit a pozítří budeme spát. Dnes tančete. Vítr nám k tomu bude hrát na suchou trávu a vlaštovky zapějí poslední ,, sbohem!“.
Je podzim. Pojď, půjdeme spolu. Budeme chodit po prašných cestách, blátivých stezičkách a polních silnicích a budeme uspávat zemi. Je podzim….
Ironica mi přečetla svojí práci. Věřila jsem jí. Věřila jsem jí, že někde v zlatohnědých lesích zahlédla tančit královnu podzimu a že v sobě má tu sílu jít a uspávat zem. Skoro jsem měla chuť vstát a jít s ní. Tahle slečna je zvláštní. Kdybyste jí neznali, řekli byste: divná. Ale ona je jenom ohromně svobodomyslná. Proč by si neměla myslet, že má sílu změnit svět, probudit kámen nebo uspat růži? Zkoušel jste to někdo? A i kdyby, můžete říct, že to ona nedokáže? Proč by neměla věřit, že dokáže cokoliv?
,, Dalším římským císařem byl Konstantin. Ten sice nejprve křesťany pronásledoval, ale když mu podle pověsti před velkou bitvou proti přesile poslal Bůh svého anděla s křížem a slovy: v tomto znamení zvítězíte, Konstantin poslechl, nechal namalovat na štíty svých vojáků kříže a bitvu skutečně vyhrál, obrátil se ke křesťanství. Ediktem milánským dokonce křesťanství zrovnoprávnil s ostatními náboženstvími,“ vykládal monotónním hlasem profesor dějepisu. Ironica, která si vedle mě až doposud nezúčastněně kreslila do sešitu rytíře, zvedla hlavu a poslouchala. Po chvíli se dokonce začetla do otevřené učebnice. Asi po deseti minutách čtení a přemýšlení se otočila na mě a nerušená profesorovým výkladem mi oznámila:
,, Rozluštila jsme záhadu Konstantinova vítězství. Poslouchej,“ řekla šeptem a zahleděla se do svého sešitu:
Dne dvacátého osmého října let Páně tři sta dvacet
K mostu Ponte Milvio přijde, na via Flaminia
Konstantin císař, vládce svého Říma
K bitvě vyzvat soupeře Maxentia.
Však přesilu proti vojsku svému uviděl.
V předvečer bitvy Konstantin obrací se k Bohu
Prosí o pomoc pro den zítřejší
Nechť Pán uchová jemu i vojsku dobré zdraví
A vzývá Boha, v kterého neuvěřil dodnes.
Bůh sílu svou ukázati ráčí:
Anděla svého vyšle na oblohu.
Ten držíc v ruce kříže dřevěného
Na Konstantina pohlédne a praví:
,, In hoc signo vinces!“
I padá císař na zem svojí tváří
V bázni před Pánem není za hrdinu
Anděl Páně pokyne svatozáří
A vidění rozplyne se v stínu.
Nad římský vojskem božské hvězdy svítí
Daný je slib: v tomto znamení zvítězíš.
A Konstantin císař poklekne, za ostří meč svůj chytí
A hle: jílec, záštita a čepel tvoří kříž….
Vidíš, v tom je celý ten vtip! On nechal načmárat křížky na štíty, ale pravý kříž a pravé vítězství je v meči! To je úžasné, nemyslíš?“
Nemyslím. Dějepis mě nezajímá, nějaký Konstantin a jeho trable jsou mi ukradení a představa zbraně jako svatého znamení mi přijde poněkud zkreslená. Ale snažte se najít nějakou logiku v čemkoliv, co Ironica řekne. Je to dívka zamilovaná do meče, princezna, která odmítá dívčí postavení a přece na něm lpí pro tradici a zvyk. Jenže, je nesprávná její úvaha, nebo ta moje? Kdo může rozsoudit, jestli na svět reálněji pohlíží ďábel, který má prsty ve špatném a kazí povahy lidí, a nebo anděl, jenž nechce vidět chyby a shledává svět jen takový, aby jej mohlo jeho svaté nevinné svědomí snést?
Já a Ironica nejsme moc na sport, pokud nepočítáme dlouhé procházky po městě a kolem řeky, popřípadě v přírodě o víkendech. Ale jednou jsme myslím trhly rekord ve všem, co se dalo. Ironičina malá sestra Lili totiž nepřišla domů ve stanovený čas. Jenže Lilianě je jenom osm let a neumí ještě pořádně hodiny, ačkoliv hodinky už nosí. Každopádně Ironicu to vystrašilo. Měla velkou fantazii a ve světě většinou viděla zároveň nádherné místo i hrozbu – hrozbu ne pro ní, ale pro ty, které miluje. Věděla jsem to, ale netušila jsem, že když její sestra měla přijít domů v pět, tak že v půl šesté, když nepřijde, půjdeme ven. Půjdeme ven? Kéž by! Uběhly jsme minimálně maratón. Obíhaly jsme všechna místa, kde bylo pravděpodobné, že by se Lili zdržela. A s každou nadějí, která zklamala, jsme běžely rychleji. Já jsem byla na kraji sil a věděla jsem, že musím zvolnit, i kdyby chtěla Ironica kdovíjak moc pospíchat. Ale nezvolnila jsem. Ne pro to, že by mi to nedovolila Ironica nebo její hlas, ale pro strach a obavy vyplývající z její lásky k mladšímu sourozenci. Myslím, že když jsme celé udýchané zastavily před hřišťátkem a viděly holčičku houpat se na houpačce, měly jsme za sebou nejrychlejší hledání sestry v dějinách světa. Nikdy bych nevěřila, že mě cokoliv donutí běžet dvacet minut nejvyšší rychlostí, které jsem schopna, ale Ironica to dokázala. Možná má pravdu: když budeme chtít, dokážem cokoliv….
Ležely jsme s Ironicou na trávě rozlehlé louky. Obloha byla nebesky modrá a slunce jiskřilo na květech pampelišek. V tu chvíli bylo jedno, zda tu budeme ležet jednu hodinu nebo minutu a nebo celý lidský věk. Čas byl stejně nehybný jako vzduch.
,, Co budeme dělat zítra?“ zeptala jsem se.
,, Proč se na to ptáš teď?“ opáčila Ironica.
,, Protože chci vědět, co mě čeká.“
,, Zítra….zítra můžu být mrtvá. Tak proč se trápit tím, co bude?“
,, Právě pro to slůvko můžu. Můžeš být mrtvá, ale můžeš taky žít, a v tom případě bys měla vědět jak.“
,, A není lepší nechat se překvapit tím, co den přinese sám, než mu diktovat, kudy má vést?“
,, Ironico, žít ze dne na den je hloupostí bláznů..“
,, ….a výsadou romantiků. Zítra si můžu vplést květiny do vlasů a mít krok lehký jako víla a stejně můžu skončit pod koly prvního auta, které potkám.“
,, Můžeš, ale nemusíš!“
,, Ale neovlivním to. Smrt bere studentky i rytíře stejnou měrou, tak proč si vybírat zda budu to či ono?“
Kdo má bojovat s tak svobodomyslnou logikou? Jak argumentovat proti někomu, kdo svým slovům tak moc věří? Já to nedokážu. Ironica je stejně rytířem jako je dívkou a rozhodne-li se, pak jsou všechna slova marná. Zvlášť když věří, že s tou silou, kterou má, dokáže všechno.
,, Nepřijde ti nebe hrozně blízko? Na dosah ruky?“
,, Jo…a zároveň tak strašně daleko…..
Tak blízko nebe
se válíme na schodech kostela
pod šedým baldachýnem mraků
s křídly padlého anděla
s volností horských ptáků,
tak blízko nebe.
Tak hodni pekla
bez svědomí přijímáme výtky
o všech si svoje stejně myslíme.
Svůj život žijem pár metrů od záchytky
na které jednou všichni skončíme,
tak hodni pekla….“
nechala Ironica vyznít svá slova do ztracena letního odpoledne. Někde vysoko nad námi jí v odpověď zavýskne káně.
,, Cokoliv řekneš, může být použito proti tobě, Ironico. Šetři slovy,“ usmála jsem se.
,, Ale proč? Vždyť zítra můžu být mrtvá….“ špitla Ironica a zavřela oči.
,, Iro, ten kluk nemá žádné kouzlo, kterým by mohl očarovat diamant jako jsi ty!“ řekla jsem a kriticky jsem se podívala na Prince, jak mu Ironica vždy říkávala. Má skoro černé rozcuchané vlasy, světle modré oči, trochu smutné oči, napadne mě.
,, Tajemství lásky je silnější než tajemství smrti. To řekl Wilde a myslím, že měl pravdu. Já, diamantová věž, zmatená vším, co je láska, ocelová květina, zlomená vším, co jsou city, já a on před příchodem zimy,“ šeptne Ironica. Takhle mluví normálně, nejasně a v přirovnáních, ale nikdy jsem od ní neslyšela ten podivně hořkosladký tón, růži s trny od krve. Něco se děje. Něco, co je dál, než může dohlédnout smrtelný člověk. Ironica si do plavých vlasů zapletla poslední květy šípků a na rtech jí hrál veselý úsměv. Šly jsme naší milovanou Prahou.
Nevím, co se stalo, ani jak. Další vjem po minutách, hodinách nebo věcích ticha ve stínech je bílá chodba. Nebo zelená? Věci ztrácí svoje barvy, když nechceme vidět. Můj svět byl černobílý jako staré fotografie. Na všech byla Ironica…… jak leží v kopretinách, hází růžové květy do Vltavy, směje se na slunce a rýsuje přímku do nekonečna. Ironica šťastná a přece smutná vědomím toho, kdo nahlíží do srdcí lidí. Střih. Sedím u její postele. Pořád vidím její unavenou, ale krásnou a smířenou tvář černobíle a jemně šedě.
,, Iro…..neměla´s to dělat..“
,, Nech toho,“ pokusí se o úsměv, ,, ráno si můžu zaplétat květy do vlasů a mít krok víly…a přece stačí minuta….a zítra můžu být mrtvá…“
,, Ale ty přežiješ, Ironico!“
,, Ne….zítra……proč se ptát, co bude zítra, když dnes budu mrtvá?“
,, Nemluv tak!“
,, Konečně uvidím zblízka strukturu atomu…..a místo, kde přímka protne lidské ideály….“
,, Co budu dělat bez tebe?“
, , Proč se ptáš, co bude zítra? Zítra můžeš milovat…“
,, Nemůžu nic bez tebe!“
,, Dokud budeš sama pevně stát, nezlomí Tě hrom ani blesk, nepřítel, pád ani smrt. Dokud necouvneš, neexistuje ve vesmíru žádná síla, která by Tě mohla porazit. Jen se nevzdávej, stůj pevně, buď jako skála, kterou orkán nepohne a mráz ji nezničí ! Taková teď musíš být i za mě, rozumíš?“ Přikývla jsem.
,, Jak krásně umírá, kdo mnoho miloval….Petrarca měl pravdu. A na jedno nezapomínej, moje srdce….tam, kde se myšlenky rozplynou před branami Ráje, tam je nekonečno a z něj není úniku….ale můžeš tam přijít, kdykoliv budeš chtít a já tam budu. Když budeš chtít, dokážeš cokoliv! Stačí chtít….prosím….chtěj…“