Když hodíte do metra bombu...
Když hodíte do metra bombu
Slunko zase pálí jak utržené ze řetězu. Kytky voní, ptáci trylkují a všude je klid a ticho, asi jako když hodíte do metra bombu. Když hodíte do metra bombu, udělá to velkou ránu. A pak je klid. Prach na trosky a mrtvoly dopadá tiše. Torzo dopravního prostředku leží nehybně, zkroucené v křečích. Zranění tiše sténají, ale není jich moc; většina nepřežila první náraz. Ale v tom podivném tichu, plném houkání sanitek a policejních antonů, vyniká jeden zvuk, který slyším jen já. Hlasitý v tom tichu. Nepravidelný. Jako vyčerpané rány kladiva do rozžhaveného meče. Tlukot srdce.
Jsem ZRANĚNÝ. Jsme ten, kdo umírá v troskách metra. Ten, komu zní vlastní dech jako supění parního válce. Ten, komu v krku kloktá vlastní krev, tryskající z tepny. Ten, jehož poslední myšlenky patří matce. Matce těch, kdo hodili do metra bombu. Oni možná výčitky mít nebudou, ale jejich matku budou duše zemřelých strašit po nocích, kdy samy opuštěné bloumají prázdným pokojem od okna k posteli…. Jsem ten, kdo už se nemůže nadechnout. Už jen pár úderů, než oheň vyhasne….. Teď!