Quo vadis?
Šel jsem po Champs - Elysées
od obelisku k Vítěznému oblouku.
Byla tam dívka.
Blondýna,
obličej ve stínu klobouku,
neviděl jsem jí do očí.
Byla nahá
až na tu černou buřinku
lehký vánek a vlastní rozpaky.
Byla to múza
a já mohl napsat zázraky!
Nepolíbila mne.
Nechala mi jen tu vzpomínku:
Jdu po Champs - Elysées
z Place de la Concorde do kopce.
Potkávám dívku,
blondýnu,
je polonahá, jen v černém klobouce.
Je krásná, cizí, asi ztratila se.
Její pohled
zabíjí soucitem a ptá se:
,, Quo vadis, poete?"