Vzpomínka stále živá
Když Praha šedá je a nudí, pojďme jinam
Dostanem se do lepší nálady
Několik dívek, počet si nevzpomínám
Tam ještě sedí na prknech ohrady.
A pozoruje spokojenost stáda,
Které je doma v tom ráji zeleném
Je západ slunce..ten jsem měla ráda
A taky úsvit a celou tamtu zem.
Večer když hoří oheň vprostřed louky
A my a naši přátelé sedíme kolem něj
A zpíváme: ,, nandej mi do hlavy svý brouky
A Bůh nám navždy seber beznaděj..“
A potom v noci, jak nám příběh praví
Přišla bouře a shodila nám stan
Pak odsouzeni ke smrti tě zdraví
Řkouce: ,, morituri te salutant!“
Druhého léta zas vody bylo málo
Však nám se stále líbil zdejší svět
Ač trochu hořce poprvé se zdálo
Že možná jsme v tom ráji naposled.
Leč ještě ne, přišla další zima,
Další jaro, další léta čas.
Slovíčka zlý, na ty se nevzpomíná
Že je to naposled tušila každá z nás.
Tak ve dnech krásných minuly ty časy
Koupaní, vyjížďky a přebíjení rohlíků k snídani
Však celé to vidím zas jako na dlani
Když někdy večer sama vzpomínám si.
,, V duši zbylo světlo z jedný holky…“
Lucie a Amerika zas….
,, Poslední dny, hodiny a roky..“
jako Bílej kůň můj sen si zlomil vaz.
Však pořád zůstávám v tom kraji požehnaném
A vracím se do dnů dávno minulých
Za Kíkou, Škubem, za Dobrou, za Pepanem,
Za prašnou slávou roků voltižních.
My, těch pár dívek, dnes hrajem na ,,kdyby“
Ale stále zůstáváme tam
Kde v rybníku žijí bílé velryby
V té zemi kouzelné, v zemi, kterou znám.
Je konec, já to vím a říkám:
,, Po každém snu vždy ráno přichází,
nebudu lhát, že mi to neschází!“
Srdce se usměje, a letí….do Měníka…