O lásce ať Vám nyní něco říká

Mé krátké dílko Sparta Romantika

O dívce krásné jako sedmikráska

A princi, který ji měl rád

A zradí. Sparta je víc než láska

Kristýna, Tomáš a Sparta budou hrát

Ve hře, která, jak jsem říkal

Jmenuje se Sparta Romantika

A právě začíná . . . .

  Nad tribunou ještě dozníval křik, ale většina lidí už odešla. Kristýna se spokojeně opřela o betonové zábradlí a rozhlédla po letenské pláni. Cítila se tady dobře, pod nohama pevnou Spartu a kolem Prahu. Na železné Spartě hrají rytíři a proto je pro ně tento stadion hrad a opačně řečeno, můj hrad, můj domov, a přesně to vystihovalo Kristýnin pocit. Ona tady BYLA doma, protože domov bez matky pro ní nebyl domovem a pakliže její maminka umřela, našla si jinou – Spartu samotnou. Z úvah jí vyrušil příchod Martina.

 ,, Kris, jdeš s námi slavit? Tři body nad Bolkou si zaslouží pár piv…“

 ,, Jasně..jdeme,“ usmála se Kristýna a následovala přítele do hospody.

  To bylo zvláštní místo. Oproti všem předpokladům byl interiér řecky vzdušný a na zdi mezi sparťanskou výzdobou vidle plakát Heleny z filmu Trója. Vstup do hospody byl zaheslovaný, ale ne nějakou hloupostí jako ACS, Sparta forever nebo Poborský, jak se domnívali Slávisté. Šlo o pozoruhodnou souhru asociací. Sparta? Ne-li královna, pak antické město. Antika? Hrdinství, sláva? Leonidas. Poutníče, zvěstuj lakediamonským,  že zde ležíme poslušni jejich rozkazu. Druhá část souvětí je, jak jste asi pochopili, heslem.

 ,, Na Spartu!“ zvolala Kris a pozvedla sklenici. Ale neměla dnes náladu slavit. Byla unavená, smutná a nebýt tohoto vítězství, celý týden by nestál za nic.

  Martin si jí prohlížel, zatímco hleděla zamyšleně z okna. Měla dokonalý řecký profil, rovný nos, posetý zlatými pihami, zelenohnědé oči, klenuté obočí a hezké rty v barvě podzimu. Plavé vlasy se světlými pramínky nosila téměř vždy v culíku, dívčí postavu schovávala příliš velkou mikinou a vlastně jen hlas, jemný a příjemný prozrazoval, že se jedná o dívku a krásnou něžnou bytost.

 ,, Martine? Kdo je ten brunet u baru? V tom černým triku?“

 ,, Jo ten..Tomáš Sivín z béčka, prima týpek. Proč?“ zeptal se Martin a podíval se an téhož mladíka jako Kris.

 ,, Líbí se mi…“

 ,, Aha. Seznámím tě,“ usmál se a zamával na Tomáše. Ten postavil skleničku na bar a přišel k jejich stolu.

 ,, Tome, mám tu čest představit ti Kristýnu, princeznu Spartskou.“ Dívka mu podala ruku.

 ,, Těší mě, Výsosti,“ usmál se mladík, políbil jí ruku a podíval se na ní.

   Měl oči jako obloha, ocelově šedé a s dlouhými řasami a obrovské kouzlo úsměvu. To byla první věc, kterou si o něm uvědomila a kterou si vždycky pamatovala.

 ,, Můžu ctěnou princeznu pozvat na skleničku vína?“ zeptal se Tomáš. Kristýna přikývla a nechala se odvést k baru. Povídali si celé odpoledne a když se venku setmělo a Kristýna se chystala domů, nabídl jí Tomáš doprovod. Šli pěšky z Letné na Vltavskou, drželi se kolem pasu a mlčeli. I takhle někdy začíná láska.

 ,, Tak se měj, Tomáši,“ usmála se Kristýna na stanici metra.

 ,, Kde bydlíš?“

 ,, Na Libuši, kousek.“

 ,, Neznám, takže to není kousek a tedy nemůžeš jet sama, když už je tak pozdě. Kolik ti vůbec je?“

  ,, Šestnáct, ale jezdila jsem sama všechny ty noci, kdy jsem tě neznala a nebyl to problém.“

 ,, Teď by byl,“ odpověděl Tomáš a doprovodil jí až před dům. Tam jí políbil na rozloučenou a odcházel bez dalších slov na zastávku. Kristýna ještě chvíli postála pod nekonečnou hvězdnou oblohou a cítila, jak její láska ke Spartě ještě vzrostla tím, koho vychovává.

  Druhý den ve škole nedávala pozor ani minutu a každá hodina jí byla delší a delší. Když konečně zazvonilo, běžela místo domů….domů, na Spartu. Na trénink. Seděla u tréninkového hřiště, pozorovala rozesmáté hráče a byla šťastná. Bylo pondělí a ona šla ze školy, což je důležité pochopit, protože ve škole nebylo hříchem a slabostí být ženou. Měla na sobě džíny, bílé tílko a vlasy rozpuštěné na ramennou.

  Dívka v tomto věku má vždy dva pohledy na své ženství. Tím prvním je oddaní smířenost, lítost, vědomí si vlastní slabosti a poddanosti mužům. Ten druhý je postoj královny. Ze slabosti se stává síla a zbraň a stačí jen chtít a může být královnou světa. Kristýna chtěla.

  Ve čtvrt na čtyři přišel Tomáš. Objal jí a políbil do vlasů. Chovali se, jako by byli milenci odjakživa, ale i to je výsadou mládí, které, ač má času dost, chce všechno hned.

  Nevím, jestli by mělo smysl říkat vám, jak byli ti dva spolu šťastní, milovali se a žili ode dneška k zítřku. Lidé se však většinou zajímají o neštěstí druhých, ne o štěstí. Po měsíci nebo po dvou, které však pro Kristýnu měly sílu let, jí Tomáš vzal na procházku po Praze, kterou zakončil před Sparťanskou arénou.

 ,, Víš, Kris, já jsme o nás dvou přemýšlel. Takhle to nemůže být! Tvoje srdce,“-položil jí ruku na prsa-,, bije pro Spartu, ne pro mě. A jakkoli mě máš ráda, ona je pro tebe důležitější než já, ač Sparťan, vždy podléhající smlouvám dospělých a ne barvě srdce. Co tím chci říct…miluju tě a ty mě, ale Spartu miluješ víc a je pro tebe důležitější, protože ona ti může dát domov a zázemí, já ne. Před Spartou jsme jako bratr a sestra a ta láska je zakázaná.“

  Dívka mlčela. Zavřela oči a z řas jí po tváří stékala slzička, hlavu však držela vzpřímeně a bez pokory.

 ,, Odmítáš mě tedy? Teď?“ zašeptala pevným hlasem.

 ,, Ano, teď. Otázka proč, odpověď protože. Odjíždím do Anglie.“

 ,, Otázka zůstává.“

 ,, Sparta mě prodala. Já s tím nic nenadělám a ty taky ne. Kris, nemůžu ti slíbit, že na tebe budu čekat a že tě budu vždycky milovat, protože nechci lhát, ale nikdy na tebe nezapomenu!“

 ,, nechci to brát jako rozchod..jen jako odloučení, které se rozpadem může stát.“

 ,, Ano, odloučení a sjednocení ve Spartě.“

 ,, A přece je ona to, co stojí mezi námi.“

Tím skončili svojí debatu a užívali si, že ještě dnes jsou spolu. Pak se náhle Kristýna probudila do šedivého rána a byla sama. Seděla sama v pokoji a vyhlížela do smáčené zahrady. Déšť bez ustání padala  jeho kapky se sem tam roztříštily o sklo. Dívka měla náhle chuť brečet. Vyběhla ven na déšť a nechala ho, aby jí máčel oblečení, vlasy i tvář a skrýval tak slzy svými krůpějemi. Kristýna málokdy zpívala něco jiného než sparťanské hymny, ale teď měla náladu se ze svého smutku vyzpívat.

 ,, A stejně se mnou budeš dál,

ty jsi ten déšť, co po tváři stéká.

Mé svědomí, můj smích i pláč

Jen tys věděl, co já jsme zač.

Jednou ti dají Zlatý míč,

Slávu a čest, ale já tě ztrácím!

Dnes samotná jako ty jsi sám,

Zítra budeš šťastný tam…“

  Snad jste poznali, že zpívala písničku z Johanky z Arcu a že si během zpěvu měnila slova, aby jí lépe seděla. A co dělal Tomáš?

   Stál před branou obrovského stadionu a bál se vejít dovnitř. Kde byla jeho Sparta, malá a důvěrně známá? Daleko přes moře a hory, dál, než mohl jeho zrak, ale nebohé myšlenky zalétaly přes propastnou dálku za drobnou blondýnkou tančící v dešti. V Anglii svítilo slunce.

  Kristýna teď měla čas, který nedokázala využít. Ne proto, že my neměla fantazii, ale nenalézala sílu trávit sama čas, který patříval Tomášovi. Nepamatovala se, co dělala odpoledne, než ho poznala. Chodívala tedy na fotbal, ano, a cítila se šťastná mezi Sparťany, v hospodě, na Spartě a pod její ochranou, ale jakmile se vzdálila od Letné, pochodeň, kterou jí fotbal zapaloval v srdci, zhasínala a pálila. Z přešlých dní a zklamání jí svět stavěl hranici a ona sama křesala svými slovy jiskry.

  Tady by se hodilo říct něco o sparťanství. Sparta není jen klub, jen sportovní těleso. Sparta je bohyně, Sparta je životní styl, Sparta dává životu smysl. Sparťan nehledá důvody, proč Sparta. Sparťan se narodil Sparťanem a proto žije Spartě. Vytváří sparťanské literární hodnoty, jejichž základem je parodie. Tak vznikají díla typu:

Sparta je můj osud, Sparta je můj osud

Sparta je vše, co nepoznal jsem dosud,

Sparta je vše, co nikdy neztratí svůj pel,

Sparta je rozum, který mi uletěl,

Což je parodie na Prévostovo Manon Lescaut, nebo Nic než Sparta namísto Palackého Nic než národ. O Sparťanech-fanoušcích je třeba říct jedno: jsou vesměs dobře vzdělaní se slušnými všeobecnými znalostmi, literaturou počínaje a poznáváním aut Sparťanů-hráčů podle značky konče.

  Kristýna šla Prahou( a povšimněte si, že někteří Sparťani na otázku, odkud jsou, odpovídají Sparta Praha místo Praha) a nevěděla, co dál. Byl to už měsíc, co Tomáš odjel do Anglie a od té doby jí poslal jen jeden dopis, kterému moc nerozuměla. Vyprávěl o Anglii, o Temži, o svém novém klubu a připojil pár veršů, které se stále snažila pochopit:

Když srdce svoje ztratila jsi v dáli

A nic už není tobě po slávě

Když jako mě tě v očích slzy pálí

Nedávej svou bolest Vltavě.

Když život nudí, uvadne sedmikráska

A vlny řeky ji nesou houpavě

Ty zůstaň svá, Sparta je víc než láska

Nedávej svoji vinu Vltavě.

  Stála na mostě, opírala se o zábradlí a očima hledala obzor. Bylo zataženo, jakoby její chmurná nálada ovlivňovala počasí, ale Kristýně se to líbilo. Šedé mraky jí připadaly jako peřina, která milostivě skryje její bolest před světem, aby se mohla vyplakat dešti na rameni. Řeka monotónně hučela. Kris vytáhla z vlasů napůl zvadlou květinu, políbila ji na okvětní plátky a hodila jí do vody. Zatočila se na hřbetě vlny a nechala se unášet dál, po Vltavě k Labi a po Labi na sever, k moři, k anglickým břehům. A Kristýna náhle pochopila, co chtěl Tomáš svými verši říct. Ve svých myšlenkách porozuměl jejímu šestnáctiletému srdci lépe než ona sama. Měla chuť skočit za tou sedmikráskou do Vltavy a spolu s ní plout jako sen do Anglie, za svým srdcem a za Tomášem.

  Nedávej svou vinu Vltavě, nedávej jí svojí zodpovědnost, nesváděj svou smrt na řeku. Kristýna poprvé sklonila hlavu a pokorně kráčela k domovu.

 ,, Hej ale ten Sivín dělá v Chelsea celkem slušnou kariéru na to, že ve Spartě si kopnul ligu dvakrát do roka když měl narozeniny,“ poznamenal Honza jednoho dne v hospodě.

  ,, Třeba mu svědčí anglickej vzduch a Temže,“ poznamenala hořce Kristýna.

 ,, Třeba, a nebo anglický holky,“ usmál se Martin a soucitně jí poplácal po zádech.

 ,, Asi. Viděla jsme ho ve Sportu, vypadal spokojeně.“

 ,, Píše ti aspoň?“

 ,, už ne. Nechal mě Spartě a ona mě drží nad vodou, to mi stačí k životu,“ zalhala dívka.

 ,, Ale ty jsi přece jeho!“

 ,, ne. Ať patřím, komu chci, jsme především Sparty a nejméně toho, kdo jí zradil.“ Tento rozhovor se odehrál se sparťanském lokálu čtrnáct dní po Kristýnině úvaze nad Vltavou.

 Ta zpráva přišla najednou a všechny šokovala. Chelsea přijede v rámci poháru UEFA na Spartu. Sparťané slavili, protože Chelsea byla pojem a soupeř hodný Sparty; jen jedna z dcer sparťanských nebyla nadšená. Kristýna seděla doma a četla si esemesku, první, kterou jí Tomáš z Anglie poslal, a asi poslední: Ahoj Kris.prijedeme do phy.chtel bych te videt.25.5. v 18:00 u Sparty? Tomas. Odpověděla mu po dvou hodinách přemýšlení: Yes.

   Daný večer na něj čekala před letenským hradem. Dnes byla ženou-mstitelem. Oblékla si tmavorudé šaty, odhalující výstřihem snad víc, než bylo moudré a se sukní sotva ke kolenům. Kris chtěla zrádci ukázat, o co přišel-o hedvábnou pleť, štíhlé nohy a přes vyzývavost oděvu o dětskou nevinnost, kterou Sparta u svých princezen úzkostně chránila. Přišel přesně v šest. Chvíli jen stál a prohlížel si jí ocelovýma očima. Konečně se usmál, podal jí růži a váhavě políbil. Ona se však nebránila a líbala ho jako dřív. Stáli tak snad deset minut, snad déle, pak se Kristýna odtáhla a podívala se mu do očí. Četla v nich lítost, lásku a sebevědomí. Dalo by se říct, že Tomášovy oči zrcadlily ty její, ale to mu nikdy nesmí prozradit. Šli si sednout na lavičku na Letné a tiše si povídali. O Anglii, o Chelsea a o Spartě. O té mluvila Kris s láskou a něhou, s nadšením dítěte a hořkostí dospělého. Pak chvíli mlčeli. Dívka si pohrávala s růží a píchla se do prstu. Z ukazováčku jí po dlani stékala velká, tmavorudá kapka krve. Kristýna ji se zalíbením pozorovala.

 ,, Vidíš? Je rudá…rudá jako krev..naše krev je Sparta.“ Šeptala.

 ,, Nemusíš barvit dres svou krví, princezno.“

 ,, Proč ne? Sparta je moje všechno a já patřím jí.“

 ,, A … já?“ zašeptal Tomáš a smutně se usmál. Kristýna se na něj vážně podívala a její oči, jindy tak veselé a živé, byly z oceli a kamene.

 ,, ty…tobě jsme věřila. Tebe jsem milovala, tobě jsme patřila celá a navždycky. Ale ty jsi mě svou vlastní vůlí a zodpovědností dal do péče Sparty a pod její ochranu a odešel jsi. Řekl jsi mi, že já patřím Spartě a ona pro mě znamená víc než ty,“ začala pomalu dívka a Tomáš při jejích slovech klopil tvář, aby neviděla, jak moc ho zraňují vlastní slova.

 ,, A protože jsem ti věřila, upnula jsem se na Spartu, jak si přál ten, koho jsem milovala. Teď je to tak, jak jsi chtěl. Moje Srdce je Sparta a jen Sparta. Ty jsi cizinec, jsi Angličan, jsi z Chelsea. Co ti mám říct?“

 ,, Že jsi ochotná udělat výjimku!“ chytil jí za ruce.

 ,, Nemůžu. Sparťan je vázán svojí ctí Spartě a nemůže milovat cizince.“

 ,, Pojeď se mnou do Anglie.“

 ,, Ne. Ty sám jsi mě odkázal Spartě! Nemůžu jí zradit, nemůžu tě milovat, nemůžu zradit své srdce!“

 ,, I teď ho zrazuješ.“

 ,, Tomáši!“

 ,, Kristýnko, poslouchej mě chvíli. Nebylo moje přání jet do Anglie ani tam nejsem tak šťastný jak si asi myslíš!“

 ,, Mám svojí hrdost a svojí sparťanskou čest, Sivi. Jsem princezna spartská a ne děvka z Moulin Rouge! Musíš to pochopit, v životě máš jen jednu šanci a tu jsi propásl.“

  Tomáš mlčel a zíral do země, její ruku však stále jemně držel ve svých dlaních.

 ,, Sivi, prosím, to nemůžeme. Pro tebe byla zakázaná láska pod Spartou a pro mě je hříchem láska mimo ni.“

 ,, Vzdáme se oba svých závazků a budeme spolu žít bez fotbalu!“

  Kristýna se na něj podívala s opovržením, vstala a vyškubla mu svou ruku.  Stála nad ním v krátkých šatech a s rozevlátými vlasy jako Helena Spartská a v tváři měla hněv i soudit zároveň.

 ,, Sparta je víc než láska a Vltava to možná pochopí lépe než ty.“

 ,, Kris - …“

,, Mlč, Sivi, tohle už není věcí lásky, ale hrdosti a já se neskloním před modrým dresem Chelsea.“

 ,, Odmítáš mě tedy?Teď?“ zeptal se tiše Tomáš a zvedl krásnou tvář od země. Kristýna se maličko usmála a přikývla.

 ,, Nemůžu ti slíbit, že na tebe zapomenu a že na tebe nebudu vzpomínat a už vůbec ne, že tě někdy přestanu milovat. Ale já patřím Spartě, jak jsi chtěl, lásko, a tak to zůstane.“

  Tento rozhovor by pro náš příběh neměl žádný smysl nebýt jedné věci, která se stala druhý den. Kristýna nedorazila na zápas Chelsea : Sparta. Alespoň nebyla nikde na tribuně. Ale po zápase, když jí Tomáš hledal, našel. Kristýně její sparťanské svědomí nedovolilo nebýt v den tak důležitého zápasu na Spartě, ale když už tam byla, nemusela chodit na tribunu. Seděla u tréninkového hřiště a koukala mlčky před sebe. Tomáš si nehlučně stoupl za ní a viděl, na co zírá.

   V trávě tam bylo z kamínků vyskládáno: Tomáš Sivín, 25.5.2005. Kolem toho bylo několik svíček a rudých růží. Kristýna vstala a otočila se. Bez známky překvapení se napřímila a podívala Tomášovi do očí. Krásně, strašně krásně a smutně se usmíval a dívka se musela hodně přemáhat, aby řekla poslední větu tohoto příběhu hlasem ledově klidným:

 ,, PRO MĚ JSI ZEMŘEL, SIVI !“